 | Roxy Dance Conference - 3.12.2011
Vloženo 12.12.2011 |
|
|
| |
| | Paul van Dyk v Praze: report z Prague Sessions 2008 |  Říká se, že pachatel se vrací na místo činu. Paul van Dyk toto rčení potvrdil, když v sobotu 20. září potěšil pražské publikum takřka přesně rok po jeho posledním zdejším vystoupení. Jaké dojmy jste z toho mohli mít, zjistíte v tomto reportu.
Mistr se sice vrátil na místo činu, ale tentokrát do mnohem vhodnějších prostor a to jak pro diváky, tak pro účinkující. Do vcelku slušně naplněné haly jsem přišel lehce po půlnoci. Mé první kroky měly původně vést k šatně, ale když sluchové senzory zachytily houslový projev Vltavy Michaela Hejce, rychle jsem změnil plán a pospíchal do útrob arény. Vhodnější chvíli příchodu jsem zvolit nemohl. Na předsunutém pódiu totiž jistý virtuóz hladil smyčcem své housle, jež zpívaly onu známou melodii a nad ním tyčil ruce domácí miláček Michael Burian. Vltavou představení neskončilo, Burian pokračoval v tradiční tvrdě progresivní jízdě a houslista naprosto úžasně jeho hraní doplňoval svým.
Sotva jsem stihl obkroužit dějiště a Michael už na rozloučenou při songu Read My Mind od Gabriel and Dresden rozhazoval dárešky. V cuku letu místo něj za mixážní stolek nastoupila hlavní hvězda večera, Paul van Dyk. A začal zostra, příliš často  nepolevoval a zdálo se, že jeho set bude mít podobný scénář jako ten minulý. Jako by mu někdo nakukal, že když nepadá střecha, tak se nebavíme. Tuhle teorii v druhé půlce mixu smetl a kdybych tu psal o sportovních výkonech, napsal bych, že přepálil start. V jedné chvíli dav docela zamrzal, což DJ napravil novinkou Filo & Peri Shine On a vzápětí i krátkým úryvkem Anthemu, kterým set ukončil o půl hoďky dříve, než bylo v plánu.
I během DJského představení doprovázel Pavlík některé skladby vlastní hrou na keyboard. Přehlídku vlastní tvorby započal už po dvaceti minutách, když pustil O’Birův remích trosečníka následovaný písní Complicated či třeba The Other Side. Zřejmě největších ovací se dočkal ve chvíli, kdy se z reproduktorů ozvalo pianko rumunské pecky Angels od  Morandi, v Bobinově Megadriveu samozřejmě. Poznali jsme i Pjanoo sample vklíněný do tracku Laidback Luva a Tom de Neefa – Humanoidz a došlo i na Simona Pattersona, Markuse Schulze, K-System či sólovku Heppnera. Před obří United Music stěnou s projekčními okénky, jež byla situována podobně jako na čtvrté Transmission na východní straně haly, vypadal Van Dyk jako figurka v barevné hrací skříňce. Malá, leč šikovná. Ku konci Paulova sólového vystoupení skříňka zhasla, umělec zmizel a všichni jsme věděli, že velké finále se blíží.
Doprovodný ansabl nastoupil o půl třetí. Za potlesku napjatého publika a zvuku decentního pianka se postupně do hry zapojovali všichni tři hostující hráči a intro se měnilo ve For An Angel. Dav šílel. Zdánlivě nespojitelné souznělo vcelku dobře a kvílení elektrického nástroje pod rukou kytaristy Bruce Gainsforda mi kolikrát poslalo čelist k zemi. Jako druhý kousek banda předvedla Let Go ve Vandit Club mixu, ovšem played-a-live a vlastně i sang-a-live. Práce hudebníků byla snímána a následně promítána, což pochopitelně umocňovalo atmosféru živého koncertu. Z projevu umělců bylo znát, že si  vystoupení jaksepatří užívají. Jediný problém jsem měl s hlasovým projevem Josee Hurlock jež zpívala White Lies a Castaway a na jejíž výstup jsem se musel hodně soustředit. Naopak hlas Ashley Tomberlin (na pódiu se vznášela jako víla) vycházející z mohutného... hrdla uši doslova hladil. Jak v případě New York City, tak Get Back. Zazněly i skladby Crush, Another Way, Far Away, Nothing But You a další, Pája hrál, mixoval a dirigoval a mám pocit, že v repertoáru kapely nebyly jen jeho vlastní díla.
Přídavek byl samozřejmostí a rozloučení písněmi Talk In Grey a Time of Our Lives v podání Johnnyho McDaida a Ryana Merchanta famózní. Krátký úklon, vzájemné objímání a úprk do šaten. Přiznám se, že nebýt živé části noci, asi bych z ní příliš nadšený nebyl, ale Van Dyk zase přivezl něco nového a obzory obyčejného smrtelníka posunul o flíček dál a díky tomu jsem odcházel vysoce povznešen. Ať už se to komukoli líbilo či nelíbilo, musí přiznat, že vymyslet, zkomponovat a sehrát takový výstup zaslouží pochvalu, i když to párkrát skříplo.
Zatímco Alex M.O.R.P.H., „less but not least“, jak nám bylo oznámeno, rozjížděl vlastní setík, za jeho zády Burian s Dykem balili kufry. Celý Alexův výstup jsem nezvládl, ale co vím, předvedl, co se od něj čekalo - energický uplifting a nevynechal ani nebeskou Walk The Edge. Poslechl jsem si ještě Let Go v jeho verzi a zamířil k domovu přemýšlet, zda se k nám Dyk vydá také se symfonickým orchestrem.
|
|
| |
|
| | |
K tomuto článku zatím nebyl vložen žádný komentář.
|
|
|
| | | Pátek 10.2.
Trancefusion: Special Club Edition
John O'Callaghan , Roger Shah, Cliff Coenraad, Thomas Coastline, Martin Gredner, Betsie Larkin
SaSaZu, Praha
Kompletní přehled akcí
|
|
www.trancefusion.cz
www.trancefusion.cz
| RadioShows právě teď |  |
Zaujal vás tento server? Chcete se stát jeho součástí? Píšete o hudebním dění, či děláte něco jinak zajímavého a máte pocit, že se to sem hodí? Máte nějakou připomínku či návrh? V tom případě neváhejte a kontaktujte nás.
Můžete si také vložit naše ikonky
a uložit si nás do Oblíbených.
RSS můžete odebírat zde.
|
Facebook
MySpace
Twitter
Google záložka
Oblíbené
Linkuj!
Spustit RadioPlayer